Když jsi v Maroku, ničemu se nediv
Aktualizováno: 29. 1. 2021
Jaké to je podnikat v Maroku?, ptáte se mě docela často. A tak jsem sedla a pěkně na rovinu, černé na bílé, všechno sepsala.
Zároveň je to příspěvek o tom, že když občas vkročíme do neznámých vod a necháme se unášet proudem, začnou se dít nadmíru zajímavé věci, které bychom si při tom prvním krůčku rozhodně nedokázali představit.
Než ale začnu, potřebuji vás naučit důležité marocké slovíčko. V textu se hojně vyskytuje, tak ať ho nemusím pokaždé znovu vysvětlovat.
Prosím, uložte si do paměti MAŠI MUŠKIL = ŽÁDNÝ PROBLÉM
Ono se vám ostatně bude hodit i tehdy, až se do Maroka vypravíte.
V tom případě byste měli ještě vědět, že zmíněné ujištění Maročané používají, ať problém je, nebo není. Nenechte se tedy vyvést z míry a závažnost případného problému posuzujte raději intuitivně, a nikoliv podle počtu „mašimuškilů“, které v konverzaci s marockým protějškem zazní.
Maročané mívají tendenci si myslet, že za pomoci MAŠI MUŠKIL dříve nebo později odzbrojí každého cizince. Ovšem pouze čeští cestovatelé, potomci Jungmanna a Dobrovského, dokážou Maročany knockoutovat jejich vlastní zbraní.
První večeře s novými klienty. Je srpen, teplo a rozsvícená lampa přitahuje večerní hmyz.
Klient 1: Ty mušky mě začínají srát…
Maročan 1: / bystří a rozhlíží se/ Co? Muškil ? Jako problém? Kde?
Klient 2: Je to Afrika, jasně, že tu jsou mušky
Maročan 1: /znovu sebou cukne/
Klient 3: Jestli nás ty mušky budou žrát i v noci…
Klapka, střih, Tereza pozoruje na terase hvězdy, přichází Maročani…
Maročan 1: Tereza, a ty klienti jsou ok, všechno v pohodě?
Tereza: Jo, super, proč…?!
Ale pojďme zpátky k tématu, slovní zásobu už na to máte. Že jsem v Maroku původně žádnou cestovku zakládat nechtěla, to už jste ode mě určitě někdy slyšeli. To, že jsem ji nakonec založila, teď tedy, prosím, vezměte jako fakt, nebo si tady přečtěte, co mě k tomu vedlo.
Září, 2017, Vysoký Atlas. Tereza je na návštěvě u kamaráda Mohameda, sestupují dolů ze sedla Tamatert.
Mohamed: Víš co, tak spolu založíme cestovku.
Tereza: /zrovna se veze na marocké vlně, že všechno je možné a nic není problém/ Ok, proč ne, za 14 dní se můžu přestěhovat. Stan už si do Fezu zpátky neberu, nechám si ho u tebe doma.
O pár hodin později, v nočním vlaku do Fezu.
Tereza: /reflektuje, k čemu se zrovna upsala / Nejsem tak trochu cvok? Co to vůbec obnáší založit cestovku? A co moji studenti? Je to celý blbost, vykašlu se na to…Ježiši, stan, vždyť jsem ho nechala 500 km daleko v berberský vesnici…
Marrákeš, 14 dní na to. Sama v cizím městě se Tereza cítí osamělá. Chystá se tedy sdílet bydlení s dalšími cestovateli a pročítá při té příležitosti příspěvky na cestovatelském fóru.
Yan, Francouz: Má tu někdo tip na kvalitní cestovku, je nás 12 a chceme na trek do Atlasu a na Saharu..
Tereza: Teda… to je náhoda, já mám v Marrákeši úplně skvělou cestovku.
Telefonát Mohamedovi do Vysokého Atlasu. První pokus, druhý pokus…desátý pokus…nic. Druhý den telefon zpět.
Tereza: Kde, sakra, seš? Je tu 12 lidí a chtějí cestovat.
Mohamed: Sorry, nemáme doma signál, vždycky musím na kopec nad vesnicí…Byl takový vichr, že to nešlo.
Tereza: Chtějí ten návrh programu dneska…
Mohamed: MAŠI MUŠKIL. Ať se o nic nestarají, všechno bude zařízený…
A bylo to zařízený. Cesta s Yanem a jeho báječnou francouzskou partou znamenala náš start. První zkušenosti, recenze a hlavně příležitost začít prakticky ladit představy, jak si vlastně naše zájezdy a vůbec spolupráci představujeme.
Od té doby už nezůstal kámen na kameni. Minibus jsme vyměnili za terénní auta, protože tam, kam s vámi chceme jet, by minibus často ani nedojel.
Místo anonymních hotelů, nocujeme v malých ale útulných penzionech, jejichž majitelé jsou často naši přátelé a podle toho se k našim spolucestovatelům chovají.
A restaurace u silnice, které nemívají v nabídce nic jiného než tajin s kuřetem a kuskus, míjíme velkým obloukem a stravujeme se s vámi pouze tam, kde berou marockou kuchyni vážně.
A na rozdíl od mnoha jiných agentur nepracujeme v Marrákeši na černo…
Tereza: Tak tu společnost zaregistrujeme u vás doma.
Mohamed: MAŠI MUŠKIL
Kancelář úředníka, po několika hodinách čekání ve frontě.
Mohamed: Chceme u mě doma zaregistrovat společnost
Úředník: Jasně, jste majitel, není problém. Máte výpis z katastru?
Mohamed: Výpis z katastru? To asi ne, to v horách nemáme.
Tereza: Cože?!? Nejste v katastru? Co když vám ten pozemek jednou někdo bude chtít vzít?
Mohamed: A kdo jako? Vždyť my už tam bydlíme odjakživa…
Mohamedův dům je teď oficiálně zapsán, prý pod číslem 1. Jestli to tak je i ve skutečnosti, nebo pouze v úředníkově šanonu, nevím.
My každopádně máme opravdovou společnost, lidi nám již neplatí na ruku, ale na firemní účet, a my sbíráme účtenky a taky děláme účetnictví.
Marocký účetní: Tak tuhle fakturu nepřijmu. Není z počítače.
Tereza: V tom penzionu nemají počítač, mají jenom telefon.
Marocký účetní: Nelze ji nahrát do systému.
Tereza: Jsme v Maroku, tak si s tím snad nějak poradíte…
Marocký účetní: MAŠI MUŠKIL, co kdybyste si nějaké faktury koupili?
O pár dni později, Tereza a řidič stojí v autě na křižovatce, mají stažené okénko.
Chodec: /mává papírem a oslovuje řidiče / Nepotřebujete nějaký faktury? Mám nějaký na prodej…
V takových momentech se pohotově zaříkávám kouzelnou marockou frází, volně přeloženou jako
KDYŽ JSI V MAROKU, NIČEMU SE NEDIV / ida konta fi maghrib fala tastaghrib
Osvojila jsem si ji záhy po svém příjezdu a považuji ji za stejně užitečnou jako třeba schopnost zeptat se na cestu, nebo požádat o nocleh.
Jo, ještě poznámka na okraj pro případné čtenáře – daňaře: Ty faktury jsme nekoupili😊
Jak jde čas, začíná s námi cestovat stále více skupin, chodí nám krásné recenze, to nás hřeje na srdci a motivuje vylepšovat naše programy. Chceme, aby cestovatelé měli možnost poznat těžko dostupná, o to však zajímavější místa a skutečnou marockou kulturu namísto turistických pozlátek. Vydáváme se na spoustu objevitelských výprav, občas do zatraceně odlehlých krajů.
Poznávací cesta po Vysokém Atlasu. Tereza řídí, brzdí, vyhýbá se malým fotbalistům uprostřed vesnice.
Mohamed: /křičí na celý Atlas/ Klaksóóón…!!! Zapni klakson, chceš ty děti zabít? Nejsou tady na auta zvyklí. Nenapadne je, že mají uhnout.
Tereza: /v životě klakson nepoužila, ani pořádně neví, kde v autě je / Já doma moc netroubím, přijde mi to agresivní, radši prostě přibrzdím a dám přednost…
Mohamed: Vždyť ti furt říkám, ať sem tu evropskou kulturu nepleteš. Tady je Maroko.
Jestli se hádáme? No, jéje. Dvě odlišné kultury, zázemí i životní zkušenosti; to je mix, který spolehlivě posiluje diskusi.
Občas máme pravdu oba, a tak se ty dvě pravdy o sebe odírají, občas jedna druhou klidně i trochu skřípne, až se z nich nakonec vyklube vcelku propracované a povedené řešení.
Dost možná to je i tím, že do těch našich pravd oba vkládáme to nejlepší, co máme, známe a umíme.
Každý jsme do naší cestovky přinesli něco. Mohamed autentičnost a zkušenosti, nabyté životem v drsných marockých horách, a já překvapivě pořádek. Ano, i průměrně organizovaný jedinec se v Maroku může bez výčitek prohlásit za systematika a milovníka jasných struktur.
Často si myslím, že to je právě spolupráce dvou různých kultur, co dělá naše cesty jedinečnými a umožňuje lidem zažít Maroko tak, jak by se jim to na vlastní pěst nebo s nějakou tuctovou cestovkou nepodařilo.
A naši spolucestovatelé to asi vnímají stejně, protože si nás podle toho i pojmenovali…
Cestovatelé: Bylo to s vámi skvělý a nejlepší je, že s vámi to Maroko člověk opravdu zažije.
My: Aha, dobře, tak si budeme říkat Zažít Maroko
Pro dnešek vše. Mějte se krásně a nezapomeňte, že ať se okolo vás děje, co se děje…MAŠI MUŠKIL😉
Tereza
Comentarios