Z Marrákeše s láskou
Aktualizováno: 27. 8.
Motor letadla tiše vrní, přelétáme Gibraltar, ve výhledu z pravého okénka se mihne mohutný minaret mešity v Casablance a za chvíli přistaneme v Marrákeši. Jsou 4 dny po nešťastném zemětřesení, které otřáslo Vysokým Atlasem, a mě trochu šimrá v břiše při pomyšlení, jaké město asi tentokrát uvidím.
Článek vyšel v časopise Glanc 2.11.2023
Kolikrát jsem za posledních 10 let do Marrákeše letěla? Padesátkrát? Šedesátkrát? Dá se v tom případě mluvit o osudové lásce? Asi ano, zažila jsem červené město v dobrém, i zlém, a přesto, kdykoliv jsem vystoupila na marrákešském letišti a ucítila závan jemně kořeněné vůně z nedalekých bazarů, prostoupil mě pocit štěstí a věděla jsem, že jsem tady správně. A to i přesto, že začátky občas nebyly snadné.
„Marhaba, madam“, posadil mě bezzubý prodavač na nízkou židličku, a začal z výšky nalévat zlatavý čaj. Ještě jsem se ale ani nestačila napít a už přede mnou stály nádobky s pestrobarevným obsahem. „Máta, růže, henna“, vychrlil na mě děda, a přitom smíchal trochu eukalyptu s horkou vodou. Natáhla jsem směs do nosu a cítila, jak se celé moje dýchací ústrojí pročišťuje.
Pročistila se bohužel i moje peněženka. Z krámku jsem tehdy odešla obtěžkaná nejrůznějšími pytlíky, a lehčí o spoustu drobných. Tehdy, 10 let zpátky jsem ještě netušila, že s šibalskými prodavači musím nemilosrdně smlouvat. Byla jsem prostě brráníja! Cizinka!
Bloudila jsem křivolakými uličkami, neměla tušení, kde je sever, ani jih a divila se, jak tady můženěkdo žít. Kdyby mi v tu chvíli vrásčitá šuéfa (věštkyně, které často vysedávají v rohu hlavního náměstí) vyčetla z ruky, že se sem později na několik let přistěhuji, rovnou bych ji označila za podvodnici.
Jenže Maroko snad má kouzelnou moc. Dříve než jsem si stihla všimnout, usadily se mi všechny ty vůně, zvuky a úsměvy v těle jak podkožní tuk a nepustily se. Po několika letech jsem tedy vyslyšela jeho volání, nastěhovala se do středověké marrákéšské medíny a naučila se místní arabský dialekt daríža.
A když si mě pak Maroko získalo nadobro, založila jsem se svým kamarádem cestovní kancelář, která cestovatelům umožňuje poznat autentické Maroko a prožít při tom neobyčejnou dovolenou, na niž i po letech vzpomínají s láskou a s chutí vrátit se zpět.
Kde v Marrákeši hlavu složit
Narůžovělé fasády obytných domů na první pohled vypadají všechny stejně. Zaklepu na železné klepadlo, těžké dřevěné dveře se otevírají, udělám několik kroků do tmavé chodby a ocitnu se rázem v jiném světě. Hluk motorek z ulice ztichne, zůstane jen uklidňující šumění fontány, kolem poletují ptáci a pozorná recepční Meryem mi servíruje drobné sušenky s příchutí pomeranče.
Jemně tepané lampy v mém pokoji hází abstraktní stíny, koupelna je vykládána tradiční mozaikou zelíž a atmosféru doplňují orientální koberce. Nevím, kam se podívat dříve. Jsem šťastná, že můj oblíbený rijád přežil zemětřesení bez úhony a těším se, jak si v této oáze klidu na několik dalších dní odpočinu.
Ubytování v rijádech, tedy starých zrekonstruovaných palácích, neodmyslitelně patří k jedinečným cestovatelským zážitkům a každému návštěvníkovi Maroka ho doporučuji vyzkoušet. Jen si předtím ověřte, že se rijád nenachází moc hluboko v labyrintu uliček, jinak byste mohli strávit hodiny jeho hledáním.
Vzhůru do staré medíny
Sbah al kheir! Sbah al núr! Dobré ráno, krásné prosluněné ráno! Přejí si navzájem Maročané. A ono krásné opravdu je, zvlášť když mi ho zlepšuje klasická marocká snídaně, výběr nejrůznějších palačinek, marmelád a oliv na sto a jeden způsobů.
Posilněna vyrážím do města. Až na několik málo míst není naštěstí vůbec poznat, že se tady nedávno zatřásla zem. Ulice jsou pečlivě uklizené, na tom si každý prodejce dává záležet.
Uprostřed medíny navštěvuji nově zrekonstruovanou koránskou školu Madrasu Ben Júsuf. Kdo si myslí, že Instagram a historie nejdou do hromady, mýlí se. Zde mezi důmyslnými dekoracemi a řezbami pocházející z dob dynastie Saadů ze 16. století jsme s mými spolucestovateli již pořídili mnoho vysoce lajkovaných momentek.
Zpátky na ulici s potěšením zjišťuji, že zrovna začala sezóna granátových jablek a hned si u pouličního stánku kupuji čerstvě lisovanou šťávu. Vypít si ji jdu do tzv. Jardin Secret. Půvabné zahrady jsou méně známé než modré zahrady Majorelle, ale u mě hrají prim. Líbí se mi sytě zelené mozaiky, pestře malované altány, i levandulové záhony. Fascinuje mě pohled na zbytky původního
zavlažovacího systému, kterým sem lidé ve středověku přiváděli vodu z Vysokého Atlasu.
Občas si návštěvu záměrně plánuji na čas modlitby. Vystoupám na věž v rohu zahrady, a zaposlouchám se do hlasů muezínů z okolních mešit. Některý má libý hlas, a poslouchala bych ho hodiny, někdo kráká jak vrána, ale dohromady to překvapivě zní skvěle.
Láska k Maroku prochází i žaludkem
Žaludek mi připomíná, že je čas oběda. Naháněč z místní restaurace mi okamžitě přečte myšlenku a strká mi pod nos jídelní lístek s nabídkou kuskusu. Ale to pozor! Zkušenost mi šeptá, že dobrý kuskus, tedy ten, který se objevil na seznamu UNESCO, najdete v marockých restauracích pouze v pátek, kdy ho obědvají téměř všichni Maročané. V ostatní dny se většinou jedná o podprůměrný pokrm určený primárně nevědoucímu turistovi.
Ale co si tedy dát? Ochutnám někde tažín se švestkami a hovězím masem? Nebo dlouze dušenou tanžíu? Nebo…? „Co máte v těch hrncích“, ptám se vousatého kuchaře u pouličního stánku a nakláním se přes pokličku. Jemně kořeněné fazole, čočka, kuře s olivami a citrónem. Od toho posledního si nechám naplnit talíř, usadím se mezi štamgasty, kteří mi popřejí dobrou chuť, a pochvalně kvitují, jak dobře umím jíst pouze za pomoci pravé ruky a chleba.
V podobných podnicích, kde si na jídle pochutnávají místní strávníci, a kde se mohu kuchaři dívat přímo pod ruku, se nikdy nebojím, že mi bude špatně. A to i když samotná zařízení na první pohled občas trochu strašidelně vypadají.
Nedůvěru ve mně naopak vzbuzují načančané restaurace, ve kterých nevidím ani jednoho Maročana. Když si chci vyhodit z kopýtka, a užít trochu luxusu, vyberu si raději nějakou restauraci oblíbenou u zámožnějších Maročanů. Ty se většinou nachází v Guelliz, novém městě vzdáleném od tradiční mediny zhruba kilometr.
Cesta do hlubin marocké duše
Dobře si vzpomínám, jak mě při první cestě po Maroku trápila spousta pochybností. Je to pro ženu bezpečné? Jak se v takové muslimské zemi mám správně chovat? V průběhu let jsem zjistila, že Maročané jsou přátelští, nápomocní a víc než cokoliv jiného ocení dobrý vtip.
Útočí na mě dotěrný obchodník? Místo kyselého výrazu, který bych použila dříve, nyní nasazuji široký úsměv a přátelsky odpovídám, že si všechny peníze šetřím na večeři. Většinou takové situace končí milým rozhovorem a občas i společným posezením u čaje.
A co móda, ptají se mě často cestovatelky. Mám se jako žena zahalovat? Žádný oficiální dress code Maroko nepředepisuje. Je ale fakt, že většina Maročanů i Maročanek chodí více oblečeni než my v Evropě, a já osobně se pak v jejich společnosti v kraťasech a tílku necítím dobře. A co víc, v průběhu let jsem zjistila, že elegantní volné šaty jsou v marrákešských uličkách mnohem fotogeničtější než obyčejné kraťasy či minisukně.
Nad nejvyšší marrákešskou mešitou pomalu zapadá slunce a okolo hudebníků na proslulém náměstí Jemaa El Fnaa se začínají vytvářet hloučky lidí, kteří se sem přišli potěšit hudbou a dobrým jídlem. Nesourodá a přitom naprosto melodická směs zvuků se ke mně z velkého náměstí nese ještě dlouho do noci, až mě nakonec ukolébá ke spánku – do mého marrákešského snu.
Comments